Výhody ropy a komerčních investic do průzkumu a stavby ropných vrtů se datují do šedesátých let devatenáctého stolení. Ropa se musela přepravovat do rafinérií na značné vzdálenosti, takže se ve velké míře využíval železniční systém.
První metodou přepravy vytěžené ropy k železničním stanicím byly dřevěné sudy na vozech tažených koněm anebo oslem. Ve Spojených státech se používaly speciálně upravené sudy od whisky. Přeprava byla pomalá, neefektivní a velmi drahá. Pro zamezení těmto nákladům se začala vyrábět jednoduchá dřevěná potrubí, která dopravovala ropu do železničních stanic. S rostoucí poptávkou po ropě se začala stavět železná a poté ocelová potrubí, aby se celý proces urychlil.
Ve čtyřicátých letech dvacátého století se rozšířila přeprava ropy do rafinérií cisternovými vozy. Stavěly se skladovací nádrže v terénu na vyvýšených plošinách u ropného vrtu, ke kterým periodicky přijížděly cisternové vozy. První nákladní vozy mohly vézt 40 až 50 sudů, ale postupně se zvětšovala jejich velikost a nosnost, takže nakonec mohly vézt až 220 sudů.
Nakonec systém cisternové nákladní přepravy dosáhl svých kapacitních limitů a začalo se uvažovat o dálkových potrubních systémech. Zpočátku se potrubní přeprava považovala za příliš nepředvídatelnou, s vysokým rizikem ucpání potrubí v případě nízkých teplot. Tomu se dalo zabránit, pokud se potrubí zakopalo do země přinejmenším na 160 cm, ale to zvětšovalo náklady na výstavbu. Poté se objevilo řešení v podobě ředění ropy kondenzátem zemního plynu. Potrubí se v současné době považuje za nejekonomičtější způsob přepravy velkého množství ropy po zemi. Vysoké náklady na výstavbu ropovodů pod mořem vedly k využívání ropných tankerů pro námořní přepravu.